Domů - Střípky z mého života - Všehochuť

Jíst, meditovat, milovat


Zahodit veškeré duchovní knihy a přestat číst webové stránky s touto tematikou. Takové je moje čerstvé rozhodnutí. Jsem vyčerpaná z množství informací, jež jsou protichůdné a poučujících. Informací, jež spojuje tak jedno dvě slova, a to konkrétní jedno slovo už nemůžu ani slyšet ani o něm mluvit (pozorní čtenáři ví, o jaké jde). Nebaví mě už debaty na duchovní témata. Všeho se dotýkající zákonitosti i má vlastní přesvědčení, zvířata i rostliny, voda i oheň, nebesa i pevná zem, to vše je dokonalé. Dokonalé, tj. takové, jaké má být. Proto průzračnost nehodlám nadále kalit tím, že si přečtu moudrou knihu, převezmu její termíny a poučky a budu smýšlet stejně a opakovat je. Jsem z duchovních lidí a ze všeho toho harampádí, co jsem za těch několik let hledání nastudovala, hodně unavená. Hodně zmatená. Hodně smutná. Nechám život, ať mě učí tak, jak umí jen on… protože skutečné poznání, dary a požehnání jsem nedostala z písmenek, ale od života se všemi jeho překvapeními a proměnami.

A jako z udělání, souběžně s tímto rozhodnutím jsem si půjčila autobiografický román od Elizabeth Gilbertové Jíst, meditovat, milovat. Toto dílo, které je již zfilmováno a do kin půjde v říjnu tohoto roku, je opředeno několika zvláštnostmi… jako život sám. Už název. V originále zní Eat, pray, love. Tedy místo slova meditovat tam stojí slovo modlit se. Těžko říct, proč to nakladatel přeložil takto, možná se to dozvím, až se prokoušu k té části, kde se ono „meditovat“ (či „modlit se“) odehrává. Abyste rozuměli, hrdinka se na rok vydává do třech koutů planety Země. A v každém z nich prozkoumává něco jiného. Ale o tom později… Další zvláštnost: knihu jsem si vypůjčila z knihovny (ale nechám si román dát jako dárek k narozeninám). Vyhledala jsem ji cíleně, protože trailer k filmu se mi velmi líbil a byla jsem zvědavá na předlohu. Překvapil mě však piktogram. Je jím román pro ženy. Ne však v pravém smyslu slova. Nebo právě v tom nejpravějším smyslu slova?? Román je zčásti cestopisný, zčásti psychologický, zčásti humorný, zčásti duchovní a v závěru bude i romantický. V každém případě, pokud si stejně jako já představujete román pro ženy jako sladký a slaboduchý příběh, pak tohle je čestná výjimka. Další věc, která ale není tak podivuhodná, je, že se s hrdinkou v mnoha věcech ztotožňuji, její pohled na svět je mi blízký. I to, že si také tak dlouho brala všechny smutky světa za své vlastní. Cítím z této ženy upřímnost. A kniha nabíjí chutí do života a do změn. Její humor je hladivý a sedí mi. Jednotlivé oddíly budu představovat postupně.

Jíst


Liz vyráží na čtyři měsíce do Itálie. Zde chce objevovat a také objevuje pozemské radosti – jídlo, spontánní nápady, nová přátelství, nicnedělání. V této části se však i dotýká samotného začátku svého příběhu, důvodů, které ji dovedly k tomuto cestování. Jsou jimi nespokojenost se životem a vyprahlost ve vztazích, od kterých si Liz nikdy neodpočinula. Nejraději bych tu napsala více, ale nerada bych případné čtenáře okradla. Přesto uvedu pár střípků, které mě zaujaly. První byl na začátku knihy, když se za onoho času nešťastná Elizabeth dovídá od indonéského šamana věštbu pro svůj život a on jí sděluje, že si v životě dělá příliš velké starosti a podotýká něco, co je pro mě neuvěřitelně silné: „Kdybych ti slíbil, že už nikdy nebudeš mít důvod k jakýmkoli starostem, uvěřila bys mi?“ Později v Římě hrdinku navštívily její letité společnice, bytosti Deprese a Samota, ona však neustává ve vyhledávání sladkých radostí. Ačkoli je ještě smutná, zapisuje si do svého zápisníku: Nikdy nezapomeň, žes kdysi v nestřeženém okamžiku poznala v sobě samé svou přítelkyni. Další střípek: autorka věrně popisuje přípravu jednoduchého italského oběda, kdy se mi úplně sbíhaly sliny, a chvíli, kdy jej spořádá na sluncem prozářené prkenné podlaze a přitom si pročte tamní noviny. Jak dodává, v tu chvíli v každé molekule jejího těla přebývalo štěstí a já jí to naprosto věřila. Když pak v Neapoli jí tu nejlepší pizzu na světě, zaujala mě stejná zkušenost štěstí, jakou jsem zažila já při trampování v Českém ráji, a to, že i ona v zrcadle viděla po dlouhé době šťastnou a zdravou tvář s jikrným pohledem a čistou pletí. A nakonec, co mě ohromilo, je hrdinčino hledání „svého“ slova. I mě to „mé“ slovo docela zajímá. Nejspíš vůbec netušíte, o čem mluvím. Víte, normálně knižní tajemství, jako je toto, neprozrazuji… A samozřejmě ani dnešek nebude výjimkou :-)). Ty, kdož si knihu přečtou, nebudou alespoň ochuzeni o překvapení. A já se jdu pustit do druhé části knihy.


8.9.2010


Meditovat


Nyní se společně s Liz nacházíme v Indii. V ašrámu své guru chce nalézt Boha. Indická část cestování začíná odstavcem, ve kterém je její příchod do Indie vtipně a trefně přirovnán k přidání nové slepice ke stávajícímu hejnu. Jako by to byl příslib poutavosti a nenásilnosti dalšího čtení. Opět uvádím jen několik málo úryvků. Liz popisuje chod ašrámu, rituály, soužití s lidmi z celého světa, kteří se sem sjíždějí, a hlavně bolestná poznání zákoutí vlastní duše. Ani v těchto vyznáních nepostrádá svůj jemný humor, například, když žádá svou mysl, aby se zastavila, je prý úžasné, jak rychle se začne 1) nudit, 2) zlobit, 3) upadat do deprese, 4) propadat úzkosti nebo 5) vše výše jmenované. Také zjišťuje, jak by se hodilo, aby se přijala taková, jaká je, jakou ji Bůh stvořil. Fascinují ji křehké duše, vždy chtěla být tichou dívkou. Ale, jak vzápětí dodává, pravděpodobně právě proto, že jí není. Přirovnává tuto touhu k touze mít husté černé vlasy, jen proto, že je sama nemá. Kdyby ji však Bůh chtěl mít jako ostýchavou brunetku, dal by jí to do vínku. Budete se možná divit, ale pro mě jsou tyto prosté pravdy osvobozující. Tato část nedostala svůj název nadarmo, Elizabeth každý den medituje a po jedné takové meditaci jí přišel tento vzkaz: „Smíš se sem vrátit, jakmile plně pochopíš, že jsi pořád tady.“ I v Indii zažívá specifický pocit štěstí stejný jako v Itálii, jen ne světský, ale duchovní. A to když jedné noci, kdy nemůže spát, vyjde do měsícem osvětlených zahrad vonících jasmínem a dalšími květy, kdy se rozběhne loukou do eukalyptového hájku a vášnivě políbí srdcem strom. Mohu se i já tohoto prožitku dotknout… Tak a poslední střípek, který tu uvedu, je ten, že každý má plné právo vybrat si to nejvhodnější, pokud jde o vlastní duši a nalezení míru v Bohu. Že každý má právo neustávat v hledání, dokud se nedostane tak blízko ke zdroji zázraků, jak jen to bude možné. I kdyby to znamenalo odjet do Indie a o půlnoci tam líbat stromy :-). Tak a čekají mě poslední čtyři měsíce, které Liz tráví na Bali a kde (nejspíš) dojde naplnění.


18.9.2010


Milovat


Nyní Liz odcestuje na čtyři měsíce do Indonésie, konkrétně na Bali. Zde chce najít rovnováhu mezi již objevenými pozemskými radostmi a zbožností. Víceméně se jí to daří, část dne tráví se šamanem, který ji vypráví o svém umění, i se jeho léčitelství a obřadů účastní (moc pěkně vylíčen je obřad, kdy se z dítěte stává ve věku šesti měsíců právoplatný obyvatel Země). Opětovné setkání mistra a mladé ženy je popsáno dojemně. A další část dne pobývá u svých dvou přátel – léčitelky a muzikanta. Hrdinka projeví obrovskou solidaritu, když své přítelkyni nečekaně a nezištně pomůže v tíživé situaci. Část „milovat“ jsem přečetla snad nejrychleji (jen jsem neměla čas tento článek aktualizovat). Druhou stranou mince zůstává, že nedosahuje na první dvě části. Vysvětluji si to však především tím, že „jíst“ a „meditovat“ nasadily laťku opravdu vysoko. Zatímco jsem dříve s Liz prožívala její intenzivní prožitky štěstí, tak při popisu zamilování se jsem, žel, to samé necítila. Přitom ona konečně nachází muže svých snů (ano, působí to pateticky, ale už jsem se zmínila o piktogramu knihy…), tak jsem čekala, že mi její slova rozbuší srdce. Ale tomu vyprávění zkrátka „něco“ chybí, nejsem schopna s ní její prožívání sdílet, je mi líto. To „něco“ je jistá hřejivá rozechvělost milujícího člověka. Přesto závěr knihy nechci nijak hanit, četl se mi moc pěkně, nechyběl v něm humor, ani zamyšleníhodné pasáže (až na poučky ohledně štěstí… brrr, naštěstí se odbyly v jediném odstavci). Jen… čekala jsem víc romantiky :-(. Ale kdo očekává, ten si, jak známo, natluče…


Kniha mě natolik okouzlila, že jsem málem i přejela svou zastávku, což se mi už hodně dlouho nestalo. A znovu zopakuji větu z počátku knihy: „Kdybych ti slíbil, že už nikdy nebudeš mít důvod k jakýmkoli starostem, uvěřila bys mi?“ A budu si ji možná už napořád připomínat při všech trablech, protože na mě působí jako silný životabudič. No a film… Slýchám na něj rozpačité recenze… uvidíme. Už za týden. Ale knihu už doma mám, voní novotou a za nějaký čas se k ní zcela jistě vrátím.


5.10.2010


***



Tak, předevčírem jsme byli na premiéře Jíst, meditovat, milovat a mohu si gratulovat, že jsem od toho moc neočekávala. Film byl velice slabým odvarem knihy, životních mouder tam bylo řečeno dost, až na to, že byly jen odříkány. Pro nás to byl film hezký na pokoukání, ale nic nás nedojalo k slzám, nic nás nerozesmálo k slzám, nebyl tam ani jeden moment, který by nás přikoval k sedačkám. Osobně si dám (když už se dívám na romantické filmy) trochu jiný šálek čaje… Třeba taková Amélie z Montmartru, Láska nebeská, Miluj mě, prosím!, Pýcha a předsudek nebo novější počin - 500 dní se Summer. Prostě něco s nápadem. Některým lidem se film Jíst, meditovat, milovat líbil, ale pro mě to byl neskutečně rozvleklý průměr. Škoda, že potenciál předlohy nebyl vůbec využit, vzhledem k dlouhé stopáži měl hodně příležitostí. Jediné, co mě potěšilo, byla vtipná postava balijského šamana Ketuta Lijera. Pouze z tohoto herce jsem cítila laskavou radost. Knihu si určitě ještě přečtu, film už vidět nemusím.


14.10.2010