Domů - Střípky z mého života - Všehochuť

Výjimečné knihy


Protože mám od dětství ke knihám víc než blízko, zaráží mě, že jsem ještě nezaložila speciální prostor pro recenze knih, podobně, jako už roky přispívám do sekce Výjimečné filmy. Sice na stránkách mám sekci Knížky, kam vypisuji věty či krátké úryvky z knih, které mě zaujaly… Ale je škoda nevěnovat čas a energii knihám, ze kterých nemusím přímo citovat, ale doporučit je a napsat k nim své dojmy. Kdo moje stránky zná, ví, že v mnoha článcích pro mě zajímavé knihy či citáty z nich zmiňuji… opravdu, knihy se vinou mým životem jako červená nit…, ale proč jim nevěnovat „jejich“ koutek, že?
Budu zde psát o dílech, které mě nadchly tak, že jsem se s přibývajícím počtem přečtených stránek nemohla dočkat toho, až se dozvím, jak to skončí, a zároveň jsem okamžik, kdy knihu po přečtení odložím, chtěla podvědomě zdržet. Svých knih si vážím natolik, že se málokdy dostanou z domu… na cesty (ať delší nebo jen po městě) si beru jen knihy z knihovny. Nikdy knihy nepoložím hřbetem nahoru (ničí se vazba), do drtivé většiny knih si nepodtrhuji (u těch dvou tří to má svůj účel), přebal knihy vždy nechám v knihovně, kde čeká, až knihu dočtu… I za tento přístup musím poděkovat mamince, která mě k tomuto uctivému vztahu ke knihám odjakživa vedla a čím jsem starší, tím víc to chápu a jsem k sobě přísnější.
Toho času (únor 2014) jsem naprosto nadšená a zároveň postavená před další studium historie. Totiž, čtu poučnou knihu (či přesněji řečeno bichli) o osudech královen Alžběty Tudorovny a Marie Stuartovny. Druhá jmenovaná byla zasnoubená a pak provdaná za dauphina Františka. Jeho otec, francouzský král Jindřich II. byl ženatý s Kateřinou Medicejskou, ale svou přízeň a lásku dával své o dvacet let starší metrese, Dianě de Poitiers. Když jsem před deseti lety o životě Diany přečetla knížku, byla jsem osudem této - do té doby mi neznámé - ženy naprosto fascinovaná. A nyní se znovu dostává ke slovu…! Těším se, co se v souvislosti s Marií Stuartovnou, kterou Diana de Poitiers jistě také nemálo ovlivnila, dozvím. A čeká mě další rozkrývání, tentokrát osobnosti Kateřiny Medicejské… Těším se, čím novým mě dějiny opět poučí a překvapí… a zároveň si stále silněji uvědomuji, že přestože se mé vědění prohlubuje, vím toho vlastně strašně málo. I tuto... pokoru?... mi knihy neustále připomínají, o to víc, jde-li o knihy historické (ať je to literatura faktu či historický román).
Knih se vydává nesmírné množství, i doma mi přibývají, a to i přesto, že se snažím spoustu z nich půjčovat z knihovny… ale co naplat, když mám knihy tak ráda, jsou mé přítelkyně a považuji je také za jednu z největších dekorací. A to mám doma jen ta díla, která mě oslovila obzvlášť, a ke kterým se průběžně vracím… Pokud se zde uváděná kniha bude nalézat i v naší knihovně (což je velmi pravděpodobné…), vyfotím nejen její obálku, ale také její umístění v polici. Přiznám se totiž, že je mým (pro mé okolí podivným :-) ) potěšením, v závislosti na tom, jak knihy přibývají, neustále vymýšlet nové a nové rozložení a umístění knih v knihovně tak, aby spolu tematicky, pokud možno barevně a zároveň velikostně ladily :-). Budiž tato fotodokumentace i mým archivem toho, jak se mnou knihy „rostly“. Jen škoda, že nemohu napsat dojmy z moudrých knih již dávno přečtených… nebylo by to tak bezprostřední… snad jen, pokud tu kterou knihu znovu celou přečtu… nechme se překvapit.


Černobílý svět

Kathryn Stockett





Právě tato kniha mě přiměla založit tento koutek o recenzích, i tím je pro mě výjimečná. Větší část jsem přečetla v době, kdy jsem byla nemocná, a úplně mě pohltila a odpoutala mou pozornost od zdravotních obtíží. Není to ale kniha, kterou jsem schopna přečíst takřka najednou (jako se mi to stalo u mnohých jiných, které jsem četla prakticky nepřetržitě až do konce, byť jsem kvůli tomu ponocovala hodně dlouho do noci…), na to je to příliš silný příběh, jehož poselství je potřeba dát čas na „usazení“. Kniha u mě dostala další velké plus tím, že je vyprávěna z pohledu tří žen – jedné dobře situované bělošky a dvou chudých černošek, služek. Miluji knihy vícerozměrné, ať už jde o různé časové úrovně, dějové linie či v tomto případě úhly pohledu různých lidí. Děj Černobílého světa se odehrává v americkém, velmi tradicionalistickém, státě Mississippi, konkrétně ve městě Jackson v 60. letech minulého století. Pronikáme do světa, ve kterém jsou velmi striktně dány hranice mezi světem bělochů a černochů. Jak přísné a dnes nepochopitelné ty normy jsou, se dočtete v knize a v mnohém mi to silně připomínalo nacistický antisemitismus. Obecně by se dalo říci, že americké ženy si platily černošské hospodyně, které se jim nejen staraly o pořádek v domě, nakupovaly a vařily jim, připravovaly různé oslavy, ale také jim pečovaly o děti. Ovšem prakticky to znamenalo naprosté podřízení se, šikanu, ponižování od svých zaměstnankyň, a také neustálou hrozbu pro všechny, kdo se pokusili jakkoli těmto pravidlům vzepřít. Jen jedna běloška, Skeeter, se rozhodla to změnit a černošským služkám a jejich perzekuovaným rodinám pomoci. V důsledku nepomohla jen jim z hlediska rasové otázky, ale také jim pomohla k sebeúctě. Otevřela oči nejen obyvatelům Jacksonu a v neposlední řadě pomohla i sama sobě k osvobození. Hrdinka Skeeter má můj velký obdiv za to, že měla sílu zůstat ve svém rodném městě naprosto osamocená, opovrhovaná svými bývalými kamarádkami, přičemž věnovala veškerý svůj čas a energii rozhovorům s černošskými hospodyněmi. Poznala, jak pomíjivé je přátelství lidí, jak pomíjivý je zájem mužů, jak těžké je bořit bariéry předsudků, jak důležité je zůstat věrná svému přesvědčení, byť by to znamenalo opustit vše známé. Mnohokrát se mi stalo, že jsem při čtení na tváři cítila slzy dojetí… a nemuselo to být nic smutného, ale i v situacích, kdy hrdinka projevila osobní statečnost a zůstala sama sebou. Opravdu, velmi silná kniha, silný příběh a silná osobnost hlavní hrdinky, od které se mám ještě hodně co učit. Vřele tuto knihu doporučuji a těším se, až zhlédnu i stejnojmenný film, který jsem před dvěma lety v kině nestihla. Vlastně právě díky kolegyni, která si film a později i tuto knihu pochvalovala, jsem si i já pořídila přírůstek do knihovny.


19.2.2014


***



Marie Antoinetta: Strmý pád

Juliet Grey





S odstupem času se stydím, když si vzpomenu, jak jsem chvilku váhala, jestli si poslední díl trilogie o nejslavnější francouzské královně koupit. Osobnost Marie Antoinetty mě zajímá, přečetla jsem toho o ní už hodně, vše to byla literatura faktu. O to víc mě před dvěma lety mě v knihkupectví zaujal román Marie Antoinetta: Raná léta ve Versailles. Kniha pojednává o mládí Marie Antoinetty, její proměně a převýchově ve francouzskou dauphinku a jejím vnímání světa v době, kdy Francii ještě vládl Ludvík XV. Hodně dám na první dojem a na první stránky, které zběžně prolétnu a podle toho poznám, zda mě to bude bavit. U tohoto titulu nebylo co řešit, o to víc, že se polovina knihy odehrává v domovině mladičké rakouské arcivévodkyně, nejmladší dceři císařovny Marie Terezie. Našla jsem tu spojení všeho, co mě bytostně zajímá, a odpouštím autorce některé historické nepřesnosti. Druhá polovina knihy a celý druhý díl s podtitulem Soumrak rozmařilosti se odehrávají ve Francii. Bylo pro mě nesmírně osvěžující číst o mně díky knihám velmi známých událostech z pohledu samotné Marie Antoinetty. Opět, některé - pro mě zásadní - poznatky jsem postrádala, něco mi přišlo upravené, ale těchto míst je minimum a spíš jsem se toho hodně nového dozvěděla. Zajímavé ale je, že v biografiích o této tragické královské osobnosti jsem přeskakovala části o Velké francouzské revoluci… snad proto, že nemám ráda násilí… zalistovala jsem až k závěru o neblahém konci jejího života. A právě proto jsem si říkala, jestli nezůstat pouze u dvou částí.
Nyní jsem velmi ráda, že mám doma kompletní ságu, navíc musím přiznat, že závěrečný díl je možná nejlepší a nejvytříbenější ze všech. Kniha je velice čtivá, ale je možné, že ji hodnotím vysoko právě díky tomu, že o událostech jsem četla poprvé, že jsem byla natolik v šoku z plundrování a brutality Francouzů, o jejichž chování nás ve škole učili, jak bylo chvályhodné a následováníhodné. Právě tak, jako nás učili, že za nesmírnou chudobu a hlad mohla jen a pouze Marie Antoinetta. Moderní historici se už od těchto vyčpělých a nedospěle plochých názorů odvrací, a právem. Nechci zde obhajovat chování šlechty a duchovenstva v období rokoka, zatímco prostý lid musel pracovat od rána do soumraku a odvádět nekřesťanské daně, ovšem za prázdnou francouzskou pokladnu nebyla zodpovědná jen a pouze královna, ale královi rádci, kteří horlivě doporučovali dlouhá léta bohatě financovat boj za osvobození Ameriky. Což mělo, mimo jiné, za následek i rozmnožení protimonarchistických idejí a absurdních, nereálných a nebezpečných tužeb po absolutní rovnosti. Ve třetím díle, jak už sám název napovídá, sledujeme poslední část života Marie Antoinetty, již osud častoval stále krutějšími zkouškami, obrazy zkázy, utrpení, umírání a nemilosrdnosti. Příběh je vyprávěn jak samotnou svrženou královnou, tak ženou z lidu – sochařkou Louison Chabry, což v mých očích tuto knihu povyšuje o další stupeň. Vřele doporučuji všem, koho zajímá historie a rád z ní čerpá poučení, ale i dějinami nepolíbeným, které může mile překvapit dějovými zvraty a poznáním, jak si s člověkem může osud krutě pohrát. Na charakter Marie Antoinetty mělo vliv řada psychologicky negativních faktorů (absence otce, náročná a nedostupná matka, časný sňatek, absolutní nezájem jejího manžela, nemožnost zasahovat do vládnutí a na druhé straně bezedný přítok financí atd.), snad i proto se chovala tak pohříchu bezstarostně. Klobouk dolů před autorkou, která mi, ač jsem si myslela, že Marii Antoinettu „znám“ dobře, rokokovou královnu ukázala v této trilogii přímo jejíma očima. A díky autorce, že jsem opět nucena rozjímat nad tím, že všude je chleba o dvou kůrkách.


7.7.2014


***



Procitnutí slečny Primové

Natalia Sanmartin Fenollera





Tuto knihu mi představila má oblíbená booktuberka Suzanne. Obsah tohoto románu mě zaujal, proto jsem si Procitnutí slečny Primové při nejbližší příležitosti půjčila v knihovně (hurá, měli ji zrovna na ráně :-))… a naprosto, ale naprosto mě uchvátil námět, charaktery postav i styl, jakým autorka píše. Musím souhlasit se Suzanne i dalšími, že tuto knihu nejlépe vystihuje přívlastek líbezná. Neumím moc dobře vysvětlit, v čem líbeznost tkví, to poznáte, až se do románu začtete. Mé pocity mi nedávno potvrdila má další knihomolka, kterou odebírám, jíž je Ohana. I ona byla nadšená tím, jak třeskuté jsou dialogy hrdinů, zejména škádlení mezi slečnou Primovou a jejím mužským protějškem, mužem z křesla. Děj se točí okolo mladé ženy, kterou zaměstná právě onen neznámý muž z křesla, kterému má ona za úkol uspořádat knihovnu. Slečna Primová poznává jeho názory a povahu, dům a městečko, ve kterém se zastavil čas, a kde lidé žijí stranou od příliš zběsilé, chladné a povrchní moderní civilizace, poznává všechny milé stránky života, ale i sebe samu. Je to román inteligentní, s nesčetnými odkazy na klasickou literaturu i filozofické otázky, poutavě popisující milé městečko San Ireneo a jeho obyvatele, ba co víc, je víc než důstojným pokračovatelem odkazu Jane Austen. Sama autorka nepopírá, že se jejím vrcholným dílem inspirovala (nikoli Suzanne zmíněnou Janou Eyrovou od Ch. Brontë, která mě však k čtení nijak zvlášť neláká, právě tak jako Na Větrné hůrce).
Musím vám prozradit, že tato kniha si mě zcela získala nejen svým příběhem, líbezným literárním slohem, oduševnělým vztahem mezi slečnou Primovou a mužem z křesla, moudrými i vtipnými dialogy či inspirací Jane Austen, ale také a zejména tím, že mě nenásilně donutila zamyslet se nad svým světským, duševním a duchovním životem člověka a ženy. A není to jen řečnický obrat, skutečně jsem si často položila otázku, o které byla v knize řeč… a podotýkám, že to bylo často na základě nějaké kratičké zmínky, ne že by hrdinové na to téma rozvíjeli sáhodlouhou úvahu. Třeba v polovině knihy je nastolena otázka, jaký mají na život člověka vliv malé věci, drobné radosti. A já jsem si vzala bloček a přemýšlela jsem o radostných maličkostech, ze kterých se v průběhu času stávají věci velké. Přišla jsem na čtyři, mezi nimi jsou to bouřky a vymíchávání bramborového salátu :-). Nevím, jak je to dlouho – a stalo-li se to vůbec -, kdy mě kniha takovým způsobem přivedla k zamyšlení, zpytování i touze udělat nějaký životní krok. I já se, stejně jako slečna Primová, toho času rozhoduji nad velkým rozhodnutím. Vězte, že nejde ani v nejmenším o typický román pro ženy, natož o červenou knihovnu, nenajdete tam žádné klišé či romantiku v přeslazeném, průhledném slova smyslu. Pýchu a předsudek byste přeci také nezařadili mezi romány pro ženy…, ehm, byť v románu muž z křesla slečně Primové i mně odhaluje překvapivý rozdíl mezi literaturou psanou muži a ženami :-). Jak vidíte z fotografií, knihu jsem si samozřejmě musela koupit, tento jedinečný skvost mi nemůže v knihovně chybět. Po přečtení alespoň několika nezbytných knih, které na mě ještě v knihovně trpělivě čekají, si jistě Procitnutí slečny Primové přečtu znovu a s odstupem. Jsem zvědavá, co nového v knize i v sobě objevím.


28.8.2015


***



Saeculum

Ursula Poznanski





Když jsem sáhla po této knize, kterou jsem měla půjčenou z knihovny, nečekala jsem, že mě na několik málo dní natolik vtáhne do děje, že ji neodložím, dokud nedočtu. Bezmála 500 stran jsem přelouskala za tři dny. Zapomínala jsem na jídlo a hlavně na pitný režim. Ale u čtení jsem sem tam popíjela skořicovou medovinu, protože co jiného pít při vyprávění o středověku? Takto kniha začíná – hrou skupiny mladých lidí na středověk (proto si skupina říká Saeculum), tzv. larpem. Na ten odjíždějí do odlehlých hlubokých lesů daleko od svých domovů. Hlavní hrdina, sympatický student medicíny Bastian, se po cestě dozvídá, že lesy, do kterých míří, jsou dle pradávných pověstí prokleté. Kdo prý do těch míst vejde, nevrátí se zpět. A skutečně, zanedlouho po zahájení larpu se začnou dít podivné, nevysvětlitelné a děsivé věci. Začne to zvláštními znameními, která jakoby říkala, že tu nejsou vítáni - vzkazy na kůře stromů, zmizením jednoho mladíka, silnou bouřkou, která přijde hned první večer… A to je jen začátek. Děj je tak napínavý, tak plný zvratů a přibývajících otázek, tak graduje, jako jsem to u nějaké knihy už hodně dlouho neviděla. Jsou zde výborně vykresleny charaktery jednotlivých postav, dle nichž se pak vybarvuje jejich jednání. Ve skupině začne narůstat strach, hysterie, většina z nich se nechává čím dál víc ovlivňovat. Protože se jedná o žánr young adult, je tam i romantická dějová linie, ale ta opravdu není v popředí a je jen hřejivým kořením celého děje a navíc ne po celou dobu. Z tohoto románu jsem opravdu nadšená a už jsem jej slíbila půjčit své rodině, ať také prožijí ten skvělý pocit, kdy se nemohou odtrhnout od stránek knihy. Přiznávám, že během těch pár dnů o Vánocích jsem potěšila své vnitřní dítě. Vrátila jsem se totiž do školských let, kdy jsem měla na čtení tolik času a měla jsem možnost žít jen knihami. I teď jsem měla přehlcenou mysl, nervy a oči navrch hlavy a netrpělivě jsem reagovala na každé vyrušení ze strany mých bližních :-). Úžasná terapie a odreagování se od všedních záležitostí. Dokonce jsem si musela jeden večer pustit pohádku, abych se trochu uklidnila a přišla na jiné myšlenky. Připouštím také, že jsem z knihy mohla být zvlášť nadšená proto, že přespávání v lesích moc dobře znám z našich trampů, ba co víc, v lese jsem přespávala i sama na poušti, takže jsem si mohla vybavit své osobní pocity. Tím spíše knihu doporučuji, protože autorka skutečně autenticky a věrně popsala pud sebezáchovy a psychologii lidí tváří tvář živlům a neviditelným silám. Za normálních okolností by les v Saeculu působil nedotčeně a pohádkově (nachází se tam palouk, potůček, jezero, jeskyně...). Vlastně každý les by za normálních okolností působil takto pozitivně (i v osamění, natož ve skupině lidí). Ale stačí pár varovných šifer a událostí (kterých stále přibývá) a vše se změní v boj o přežití. Bez jakýchkoli výdobytků moderní civilizace (třeba i brýlí...), pouze s trochou základních potravin a historického, prostého oblečení, bot a potřeb. Nezapomeňte, že jde o hru na středověk.


12.1.2016