Domů - Střípky z mého života - Všehochuť

Kolo osudu se roztáčí


V adventním povídání jsem vám psala o velkých starostech, které mě rozervávaly. Ostatně, ve Wordu, kde všechny články píši, toto psaní následuje právě po tom tíživém, adventním. Nechci a nebudu tu tvrdit, že najednou je vše zalité sluncem. Nicméně jedna z těch dvou těžkých a svíravých obručí praskla a osvobodila mě. Z minuty na minutu. Podobně jako v pohádce. Nemyslím, že je potřeba tu vypisovat, oč konkrétně jde. Jistě se svěřím, ale později. Těsně před puknutím železné obruče (a vlastně i té druhé obruče) jsem se rozhodla pro jeden významný životní krok. Ten s tím silně souvisí. Souvisí i s mým pocitem naplnění a smysluplnosti té části života, která dosud byla jen čistě rozumová. A protože ještě zdaleka není jisté, že se mi mé přání splní, nebudu to zatím prozrazovat. Snad mě chápete. Nechci to zakřiknout.

Ostatně, zatím se ani není čím chlubit. Snad jen tím, že se mi vše vyjasňuje. Že se mi vše děje v pravý čas. Že přicházejí pro mě velká znamení. Různé časy (ostatně, nyní je na hodinách 22:55, ale takřka každý den koukám minimálně na tři takové symbolické časy), které přitáhnou můj pohled. A hlavně sníh. Přišel hned druhý den po zásadním zlomu, který byl zároveň i zlomem přetěžké a letité obruče. Sníh napadl v posledních cca sedmi letech u velké části mých významných životních předělů. Tím se sněhové vločky a sněhová peřina stávají mými osudovými průvodci. První sníh napadl v den, kdy jsem spouštěla tyto stránky. Ve sněhu jsem kráčela poprvé do své poslední práce. Sněhovou pokrývkou byla zasypána Praha, když jsme s milým započali naši společnou cestu. A pravá bílá zima přišla nyní po dlouhé době a opět v pravý čas. Ostatně, to (u)vidíte i na mých zimních fotografiích z výletů. Pořád jsem si říkala, jak na stránkách mám jen dvě sněhové reportáže. To se nyní mění :-). Nastal čas proměn.





Další zajímavost posledních dnů je má podivuhodná spojitost s osobností českého básníka, spisovatele a filozofa Egona Bondyho. Už před šesti lety jsem na stránky vyjádřila mé okouzlení z filmu 3 sezóny v pekle, který volně vypráví jeho příběh. Píše často nekonformně a svérázně, ale tím spíš mi připomíná člověka mi duchovně nejbližšího. Letos k Vánocům jsem si přála básnickou bichli z jeho ranějšího období. Ráda bych o ní napsala recenzi, možná i s ukázkami některých děl, která mě obzvláště oslovila. Ale proč o tom píšu. Ve středu 20. ledna jsem musela z pracovních důvodů přerušit mé putování zasněženou zemí českou a zůstat v Praze. Ale přesto mě něco vábilo na pražský hřbitov na Malvazinkách, kde je tato legenda undergroundu pochována. Nemám běžně v plánu návštěvu hřbitovů a zapalování svící. Ale nějak se s Bondym cítím spjata. Těžko se to vysvětluje. Jeho hrob jsem hledala hodně dlouho, už jsem si myslela, že jej na rozlehlých Malvazinkách nenajdu. Ale našla jsem, postála jsem nad ním, zapálila jsem svíčku. Večer kouknu na sociální síť, kde mám stránku mu věnovanou v oblíbených. A právě tato stránka sdílí informaci, že právě ten den, 20. ledna, se Egon Bondy narodil. Vůbec jsem to netušila, věděla jsem jen, že zemřel o Velikonocích. Beru to jako neskutečnou synchronicitu a kdoví, proč mě to k němu tak táhne…

Tak a to by snad mohlo stačit. Jen abyste věděli, že ač můj život rozhodně není klidný, (ba naopak, v následujících minimálně dvou měsících to bude fičák), ač nemohu rozhodně říci, že bych byla šťastná (to si ostatně už netroufám obecně tvrdit, vzhledem k zákonům duality – o tom všem se chystám napsat speciální článek), tak se mi kráčí lehčeji. Může to být sice subjektivně zabarveno tím, v jakých hrůzách jsem se nacházela ještě před měsícem, což nyní vytváří nepřehlédnutelný kontrast… Ale fakt je, že velmi děkuji za to, že se ledy osudu hnuly, a že i když má víra ve spravedlnost byla podlomena, něco podnětného o fungování tohoto světa jsem se naučila. A na závěr ještě pár fotografií z prvního zasněženého dne.















26.1.2016


***



Připomíná mi to pohádku o Popelce. A jako na Popelku i na mě čekají tři kouzelné oříšky a v nich dary. Jeden jsem rozlouskla včera. S mužem jsme složili rezervační zálohu na byt. Stěhujeme se velmi blízko místa, kde jsme prožívali zamilovanost, do části Prahy, kde jsem vyrůstala a znám tam každý kout a hlavně do většího klidu a pohodlí. Necháme za sebou byt, ve kterém jsme sice zažili hodně, ale v posledních dvou letech přibývalo problémů s Ukáčky (aniž by to kdokoli byl ochoten řešit, zažili jsme skutečně velká příkoří), a proto nyní prcháme, co nejdál to jde. Rozlousknutý oříšek nám přičaroval byt útulný, členitý, tichý a s příjemnou paní majitelkou. Proto jsem ani teď na stránky tolik nepřispívala (a to mám připravené fotky ze zasněženého výletu!), hodně času jsem trávila na realitních serverech, na prohlídkách, na nábytkářských webech.

Jak jsem napsala na začátku, jsou pro mě přichystané tři pohádkové oříšky. A protože skutečná Popelka v oříšcích našla troje krásné šaty, přikládám sem optimistickou a přírodní krásy oslavující píseň Alegria (Radost), kde je takových zářivých šatů hodně. Kdybych měla vyjádřit, jak jsem se cítila po včerejším setkání s naší novou paní domácí, pak je to ve scéně s kočkovitou šelmou (myslím, že pumou) a paní v šatech nejhlubší modři (5:42). Můj milý je dle čínského horoskopu Tygr, což je pumě zvíře příbuzné a navíc, tato změna v životě se bytostně dotýká nás obou. Dnes mám k radosti ještě jeden důvod, který mi připomíná hned tu úvodní scénu, kdy žena ve světle zelených šatech svobodně skáče do vody. Ale musím se trochu krotit, radost je přeci jen emoce, pomíjivá a vrtkavá. Zítra může být vše jinak, to si stále uvědomuji. Přesto mě hřeje vědomí, že má snaha začíná mít své ovoce. Odpusťte mi, prosím, mou chlubivost. Beru to tak, že životní etapy se nemění každý den. Až rozlousknu další lískový oříšek, dám vám určitě vědět.






24.2.2016


***



Tak a konečně se dostávám k tomu, abych vám pověděla o druhém rozlousknutém oříšku… a další prozradím brzy nato. Na základě několika okolností jsem dospěla k rozhodnutí, že se chci vrátit ke studiu. Ne studiu dosavadnímu, volnočasovému, ale skutečně vážnému a dlouhodobému, na univerzitě. Studijní typ jsem byla vždy, s eidetickou pamětí, jen jsem v pomaturitní době neměla rodinné zázemí pro to, abych se rozvíjela dál. A upřímně, jsem tomu nyní ráda, protože až o několik let později vím naprosto přesně a bez rozmýšlení, k čemu mě má osobnost i srdce táhne. Je to studium historie. Přesto jsem hledala obor, který bude originálnější než obligátní, ale žel přetěžko uplatnitelný Historie a archivnictví. A takový obor jsem našla v Hradci Králové (ty fotografie výše jsou právě z mé Alma Mater, když jsem tam přijela na den otevřených dveří… zase sníh, mé šťastné znamení…). Jmenuje se Počítačová podpora v archivnictví, spojuje v sobě vlastně jak humanitní, tak technický směr, tj. historii a IT. S obojím nemám problém a za těch pár měsíců, co do Hradce dojíždím coby „dálkařka“, zjišťuji, jak nesmírně mě to baví… Odhalovat další taje minulosti, mých kořenů, předků a odkazu, souvislostí, které utvářely naši zem. Poznávat a umět číst švabach a další staré typy písma, odhalovat tajemství pečetí, pečlivě studovat Genesis, evangelia a Zjevení Janovo (ano, je pro nás nezbytné – vzhledem k tomu, že se v tomto semestru věnujeme středověku – mít vědomosti z Bible). Projít si výstavu v galerii (tentokrát coby „odborný“ kritik) a v semestrální práci se zabývat její koncepcí a vlastními nápady na zlepšení. Psát samostatně počítačové algoritmy a těšit se na tvůrčí práci v dalších ročnících (budeme se zabývat samozřejmě programováním, ale i tvorbou databází, webů, videí, úpravou fotografií atd.). Vše vyjmenovávám proto, že mě to tak, ale tak nesmírně baví! Baví mě i učení se na první zkoušku z českých dějin, kde budu muset umět letopočty, všechny Přemyslovce a jejich činy, územní rozmach českého království.

Víte, čím dál častěji a smutněji jsem si posteskla, že v zaměstnání dělám vše, jen ne to, co by mě bytostně naplňovalo, povznášelo a dávalo mým činům smysl. Naprosto vždy to byly práce „od ničeho k ničemu“. Konečně vzhlížím k budoucnosti vzdálené jen pár let, kdy se mi otevřou dveře do zaměstnání perspektivních, snad i na místo počítačové specialistky v nějakém archivu… což je tedy můj sen, protože moci bádat v archivu, to je moje… Tento obor je v České republice unikátní, takže po jeho absolventech je velká a stálá poptávka. Jsem ráda, že jsem se k tomu kroku odhodlala, že jsem si počkala na chvíli, kdy ve mně tento historický směr naplno uzraje a konečně jsem našla sama sebe i v profesním životě. Navíc to lichotí i mému feministickému já, protože jsem si vybrala směr, do kterého se ženy příliš nehrnou a bojí se ho (inspiraci jsem vlastně našla i na první přednášce na konferenci TEDx, která mě postrčila oním IT směrem). Zkrátka a dobře, ač jsem se dosud profesně nevyhranila, nyní jakoby se přede mnou vše smysluplné otevřelo a vše nefunkční zavřelo. Budiž to i omluvou toho, že nestíhám vkládat příspěvky na stránky tak často, jak bych si přála. Navíc, v lednu a pak v květnu a červnu, až bude zkouškové, to budu teprve s časem na štíru. Ale kdoví, snad mě mnohé, co se dozvím, bude inspirovat i k sepsání něčeho, co by mohlo zajímat i mé čtenáře a dějinné události, která by jim mohla dát odpověď i pro současné dění. I nyní vkládám na závěr píseň, která zcela vystihuje mé znovuzrozené pocity po úspěšném složení přijímacích zkoušek a vlastně i po dobu studia… mně tolik milé historie. Mého světa.






16.11.2016