Domů - Střípky z mého života - Všehochuť

Nenucená letní přestávka


Já vím, nenapsala jsem už strašně dlouho, několikatýdenní pauza je největší prodleva, kterou tyto stránky zažily. Proč tomu tak je? Není to tím, že by nebylo čím přispět, dokonce na jednom velkém článku pracuji, samozřejmě je to tradiční reportáž z dovolené, kterou jsme letos strávili v Krkonoších, se středobodem v Peci pod Sněžkou. Už zpracovávám fotky, ale ač mě jejich množství, rozmanitost a zachycení krás stále a stále ohromuje a navrací zpět do ráje, zároveň je to velký žrout času a stálo mě to a ještě bude stát spoustu práce. Selekce a úpravy té neskutečné hromady fotek je jen začátek, ještě musím napsat povídání (které se letos pokusím oproti posledním rokům zestručnit, ale uvidím, jestli se zas nerozjedu), popisky k jednotlivým obrázkům, vložit je do html souboru, nějaký čas mi zabere kontrola, nu a pak teprve odeslat. Navíc letos moji fotodokumentaci trochu roztřídím do podsložek, takže i to mi vezme další čas. Ale samozřejmě to vše je můj koníček a nejen, že se ráda podělím o půvab našich nejvyšších hor, ale dělám to hlavně kvůli sobě, vedu si zde takový můj deník a nesmírně ráda se probírám svými staršími zážitky zvěčněnými foťákem.

Nicméně, to stále neodpovídá na otázku, proč jsem tak dlouho nepřispěla. Musela jsem učinit jisté kroky, které jsou a budou čisté a nenapadnutelné (bavíme se v hypotetické rovině, ale musím být připravena na vše). Po konzultaci s právníkem mě totiž bude čekat ještě práce se souhlasem ke zveřejnění v souladu autorskými právy. Nebudu tu konkrétně vypisovat, co vše bude potřeba obstarat, ale řeknu vám, že tuto byrokracii dělám fakt s nechutí. Žel, tato práce, kterou jsem již započala (a opět se jedná jen o první krok, ještě je toho přede mnou hodně), mi vzala kus motivace na stránky přispívat. Připadá mi, že svou činností (pochopitelně ne veškerou) jsem v podstatě jednou nohou v soudní síni. Připadá mi, že všechno mé snažení je okleštěné. Připadá mi, že svoboda, o které jsem si donedávna myslela, že na svých stránkách oproti šedivému žití ve městě a podivné společnosti mám, je jedna velká iluzorní bublina. Ještě nedávno mi z tohoto faktu bylo fakt mizerně a smutno, teď už se to (asi i díky péči přírodních bytostí Krkonoš) usadilo, nicméně vymizelo to nadšení. Vím, že jsou to jen dočasné pocity (i když mé mínění o tomto systému opět kleslo do nových hloubek), nechci však něco dělat z donucení. Takže mi dejte, prosím, ještě trochu času, abych opět nabrala sil a tvůrčí touhy. Povídání z horské dovolené se už rýsuje (ale dřív než za dva týdny článek pravděpodobně nebude), v pátek 7.8. jedu na druhou část dovolené na Rokycansko – odkud, věřím, také neodjedu s prázdnou paměťovou kartou ve fotoaparátu -, přečetla jsem jednu krásnou knihu, o které vám chci napsat, chtěla bych doporučit jednu mou milovanou filmovou ságu…

Takže stránky budou rozhodně pokračovat dál, jen věřím, že po těch sedmi letech, kdy stránky běží, si mohu nějakou tu pauzu dopřát. Kdoví, proč to vše mělo být, ráda bych napsala, že to bylo možná k lepšímu, ale vzhledem k tomu, že jsem zjistila, jaká pouta mám díky těmto stránkám nasazená, bych si jen něco nalhávala. Poznávat další nuance otroctví zdejšího života věru nic dobrého není.

Své věrné čtenáře ze srdce zdravím, jsem za vaši přítomnost zde ráda a nezapomněla jsem na vás. Až se vrátím z chalupy, už bude zveřejnění dovolenkové reportáže na spadnutí. Myslím, že se máte na co těšit, když se fotkami probírám, mnohdy nevěřím tomu, že jsme v takové nádheře opravdu pobývali. Děkuji všem za pochopení, a kdo by náhodou ještě v létě do Krkonoš jel, pozdravujte tam ode mě, prosím.


5.8.2015