Domů - Střípky z mého života - Všehochuť

Novoroční


Příchod nového roku neslavím už několik let a… a samozřejmě ani letošek nebyl výjimkou :-). Jenže protože kvůli světlům a rámusu za okny bych neusnula, noc předělující dva roky tak jako tak bdím. Ovšem něco je jiné a teď věru nemám na mysli něco vnějšího, o to vůbec nejde. Co mnou probíhá, je probuzení ode dnů vánočních. Jenže se tu o tom zmiňuji, aniž vám teď povím, co mě probralo do světa jakoby jiného… Chystám to ze sebe vypsat, ale to až jindy a jinde. A vůbec, už budu končit, když vlastně nemám o čem… Na závěr… přání do roku 2009 pro sebe nemám, tedy ani pro vás. Protože vše, co je v našem životě, je naší šancí. A ještě něco, vše, co potřebujeme, máme v danou chvíli okolo sebe. Tak co vlastně přát…


1.1.2009


***



„Jak se cítíš, Oslíku?“
„Necítím žádnou změnu. Nebo vypadám jinak?“
„Pořád jako osel.“

Tento dialog ze Shreka se mi pravidelně vybavuje při přelomu roku. A narozdíl od novoročních přání a bilancování mě svou trefností vždy rozesměje. Samo dnešní datum nic nemůže změnit, nemůže naplnit žádné očekávání. Ráda bych se s vámi podělila o zkušenost z poslední doby. A ta je, že na čem kdo lpí, na co je pyšný, cokoli mu přidává na ceně v očích svých i druhých, to po jistém vnitřním zlomu sezná jako pomíjivé, bezcenné, ošidné. Stačí jen lehce pozorovat své niterné pohnutky i lidské příběhy. Stačí pozorovat, jaké jsou důsledky (a následně příčiny) pocitu vlastní důležitosti, pýchy a také ponoukání k závisti chlubením se. Pozorovat, jak vše se zrychluje.


1.1.2010


***



Letos jsem oslavila Silvestra velice komorně. Připravili jsme si skromné občerstvení a v objetí jsme se neustále smáli u naší oblíbené francouzské komedie Hořčice mi stoupá do nosu. Ještě před půlnocí jsme šli spát, se špunty do uší a s maskou na očích. Mě přesto ty největší oslavy probraly špuntům i masce navzdory, ale to jsem se jen na minutku probrala, pomyslela jsem si „aha, tak už je nový rok“ a zase jsem zabrala. Přiznám se, že se velice těším, až budeme i tyto novoroční chvíle prožívat na našem „statku“ na venkově, kde to nebude probíhat tak monstrózně. Jinak máme slibně nakročeno, dle štědrovečerních zvyků. Lodičky nám ukázaly, že budeme stát při sobě a jednoznačně doma nebudeme, takže jsme okamžitě věděli, že to znamená cestování, trampy a hledání svého místa jinde. Nu a ještě mě můj milý přemluvil, ať hodím pantoflem. Sice jako vdaná paní už na to nemám nárok, ale manžel řekl, že v tom mám praxi, a že nám to řekne, jestli najdeme ten statek. A výsledek opět jednoznačný, půjdeme pryč z dosavadního domu a z otravné Prahy. A noc z 24. na 25. prosince mi naznala, že ještě jedno přání se nám vyplní, čemuž věřím, protože tato zázračná noc mi posvátným děním už v předchozích letech nadělila dary nehmotné a překvapivé.

Ráda bych se ale zamyslela nad souvislostí, která mě napadla při čtení knihy Můj recept na dlouhověkost. Její autorkou je naše slavná herečka Zita Kabátová, která se loni dožila úctyhodného věku 99 let, v roce 2013 by tedy oslavila 100. narozeniny. V této autobiografii jsem se dočetla spoustu zajímavostí a životního moudra této vitální babičky. O některé bych se s vámi na úsvitu „jejího“ roku ráda podělila.


„Už jako malá holka jsem dostala pod vánoční stromeček kolo a jezdívali jsme celá rodina na výlety. Náš klub měl sídlo na Kampě, kde jsme se scházeli, měli jsme tam uskladněná kola a vyjížděli odtud na výlety. Když pršelo, tak se sedělo v klubovně, povídali jsme si a čajovalo se. Tehdy se tolik nekafovalo jako dnes, připravovaly se hlavně bylinkové čaje, já měla v oblibě lipový, mateřídouškový nebo meduňkový… Bylinkové čaje jsme vařili i doma, dokonce jsme si je sami sušili. Mamička si ráda sbírala materiál na čaje sama, aby měla jistotu, že jde o kvalitní suroviny.“

„Dokázala jsem se těšit ze všeho. Vzpomínám si, že jsem dostala pomeranč v takovém papírovém košíčku. Z pomeranče jsem měla jednu radost, z košíčku druhou, protože z něho byla krásná sukýnka pro panenku. Všechno se zužitkovalo, z víčka od láhve jsme zase vyráběli kloboučky pro panenky – posloužily jako deklíček, přes který se uháčkovala čepička.“

„Na máslo si mamička potrpěla. Kupovaly jsme ho spolu na trhu u selky z Jenče, která ho mívala excelentní. Mamička vždycky kousek ochutnala a pak selku pochválila, že je máslo dobře stlučené.“

„Rodiče mě vedli k tomu, abych dodržovala v životě určitý řád. Musela jsem být dochvilná, ven za zábavou jsem mohla jít až po splnění všech povinností. Říkali, že tohle život velmi zjednodušuje, a já jim časem dala zapravdu. Když jsem slíbila, že budu doma ve čtyři, tak jsem opravdu musela vcházet do dveří v okamžiku, kdy věžní hodiny oznamovaly čtvrtou, i kdybych se měla přetrhnout. Nedovolila bych si porušit slovo, nelhala jsem. Naši tvrdili, že když člověk lže, tak si jenom komplikuje život, protože si pak své lži musí pamatovat. Dalo mi to řád, který se mi hodil celý život.“

„Učily nás malovat na hedvábí. Malovaly jsme speciálními barvami na pravé čínské hedvábí. To byla velká krása, činnost to byla uklidňující a posléze radostná, když se dílo podařilo. V klášteře jsme také malovaly obrazy a přistupovaly k tomu velmi odpovědně. Naučila jsem se další dovednosti, které musela kdysi ovládat každá žena. Umím šít, plést, háčkovat a vyšívat. Ovládám veškeré stehy, umím ažurovat, dokážu vyšít dírku pro knoflík. Základy k těmto „ženským“ dovednostem jsem získala v klášteře a zdokonalila se v nich ve Škole pro ženská povolání.“

„Nepopírám, že jsem se narodila se šťastnou povahou. Dokážu ze sebe starosti i problémy setřást jako kapky vody, když člověk vyleze z řeky. Steče to po mně a já se umím zase usmát a najít vedle sebe nějakou krásu. Určitě jsem tento přístup zdědila po tatíčkovi a jsem mu za toto dědictví nesmírně vděčná.“


Je to podivuhodný obraz dřívějších dob, co říkáte? Paní Zita Kabátová vše popisuje s vlídností sobě vlastní a kdo se chce dozvědět více ze života za časů, kdy si lidé všeho a všech víc vážili, určitě byste si tuto knihu měli sehnat. Vydalo ji nakladatelství Euromedia v roce 2008.
Na závěr sem vložím píseň, která se sem letos po takovém poetickém vyprávění obzvláště hodí. Děkuji paní Zitě Kabátové, že jsem si mohla dopřát nostalgii a zamýšlení nad životním během, právě na počátku roku 2013. Vrátit se do doby před sto lety…





1.1.2013


***



Ani na přelomu dvou roků, ani při pohledu na zářivé barvy ohňostrojů, ani s nějakým tím alkoholem v krvi jsem neztratila nic ze svého střízlivého, zemitého a kritického ducha. Pravda, i já, nemajíc v lásce představy a fantazijní sny, jsem, přemožena dojmy a sounáležitostí, svým nejbližším přála šťastný nový rok 2014 a ať se v něm máme pěkně a hlavně ať jsme zdraví. Ale u toho to skončilo. Koho se lidé snaží obalamutit, když hlásají, že pučící rok 2014 bude zákonitě lepší než ten minulý? A jak k tomu vůbec dospěli? Je to součást jejich životní filozofie, tj. snít a chtít víc (v drtivé většině těchto přání jde o rozmnožení pokladů na Zemi)? Lidé to tak často opakují, že to ostatní přebírají o to snadněji? Nebo je to snad lidská přirozenost? Když budu mluvit za sebe, tak pro mě byl rok 2013 hezký a pohodový, ačkoli samozřejmě nejsem pyšná na vše, co jsem udělala či neudělala… však jsem taky byla v jeho závěru nemocná. Za poslední rok stále intenzivněji uvažuji nad určitým směrem, do kterého se mě okolí snaží zařadit a já se tomu z několika důvodů bráním. Jsem si jista tím, komu bych touto cestou udělala největší radost a té nezemské bytosti bych tu radost ze svého "pádu" opravdu nerada dopřála. Připadám si ve stejném víru, o kterém píše i Slepý Osel: „Úkolem všech poskvrněných a upoutaných je táhnout zpět každého, kdo chce jít dál... prostředků mají k tomu dostatek a ve většině případů se jim to zdaří.“ No, kostky jsou vrženy... za rok uvidím, jestli mi mé odhodlání a vnitřní síla vydržela…


1.1.2014


***



Dozrála jsem vhledu, díky kterému už nebudu moci nikomu nic přát. Nemohla bych to udělat, aniž bych na ostatní i na sebe nepřivolala neštěstí. Už nikdy nebude nic jako dřív a pro vás, mé čtenáře, to znamená klid od mlácení prázdné slámy, kdykoli bych se chtěla rozplývat. Žádné přání, žádné očekávání, žádné jednání či psaní v touze po odměně. O půlnoci jsem pozvedla číši šampaňského s prostými slovy: „Na rok 2015!“. Nemyslete si, že díky tomuto vhledu tancuji radostí kozáčka, dosáhla jsem vhledu, nikoli poznání, takže se cítím spíše ve velkém napětí a říkám si, zda někdy můžu být vůbec šťastná, skutečně šťastná.


1.1.2015


***



Jak se blíží Silvestr, člověka cosi nutí bilancovat právě končící rok. V minulém roce se událo tolik změn v životě i ve vnímání lidí, tolik pálení mostů v pravém slova smyslu, že by se lépe než kdy jindy hodilo, abych to tu zhodnotila. Ale kdo tyto stránky čte, ten to už dávno ví. Navíc, já rekapitulovala rok 2016 v poslední dny onoho roku, zatímco Silvestr jako takový jsem trávila velmi zvláštně. Ne, že bych se třeba postila, že bych celý den meditovala, nebo naopak že bych vyrazila oslavovat do ulic. Neměla jsem vlastně vůbec potřebu nic oslavovat ani vnímat nový rok nějak úžasně (navíc mám dojem, že změna nastane až s novým čínským rokem). Přelom roku jsem tentokrát vnímala velmi vážně, v určitém posvátném očekávání (ne sama pro sebe a vlastní chtění), sice jsem pro odlehčení koukla na pár dílů Simpsonových, které jsem našla pod stromečkem, ale jinak jsem zůstala v tichu a četla jsem si v Bibli. A o půlnoci jsme nový rok zapili šampaňským. Doufám, že i vy jste konec roku strávili tak, jak jste sami chtěli, a jestli jste si něco přáli nebo ne, dali si předsevzetí nebo ne, bouřlivě oslavovali nebo ne, to je opravdu jen na vás. Spolu s vážným tušením totiž cítím i klid a ujištění, že vše a každý je na svém místě. A ještě jsem si na něco vzpomněla… v Bibli jsem si dohledala oddíl, který ke mně přišel na jednom krásném výletě v lesním kostelíku (L., vzpomínáš?). Brzy se k němu vrátím, protože je zároveň velkým duchovním posilněním. Chtěla bych k tomu ještě něco napsat, takže nebojte, zase zmíním něco osobnějšího…


1.1.2017