Domů - Střípky z mého života - Všehochuť

Zamilovanost... stejná a přesto jiná


Děje se se mnou něco velmi zvláštního a přesto to důvěrně znám. Začnu od začátku. Odpočívám si tak doma, dívám se na můj oblíbený film Miluj mě! ...prosím. Abyste mi rozuměli, nemám slabost pro romantické filmy, ovšem tento patří k oné výjimečné hrstce. Vychutnávám si po delší době tento příběh i hudbu jej doprovázející a do konce mi to není dopřáno, soused vrtá do zdi a nevypadá to, že by s tím byl brzy hotov. Mrknu z okna, slunce se už začíná zbarvovat do zapadajících barev a najednou mě srdce táhne do přírody. Hodím na sebe rychle džíny, kabátek, kolem krku si omotávám šálu a vyrážím… Část cesty i běžím, sluníčko na obloze opravdu nepočká a nejsem Nastěnka, abych je přemluvila :-).

Vše tak blízké mému srdci mám opět kolem sebe, jsem opět doma… nebe je modré a na západě jsou červánkové malůvky, ptáčkové zpívají jako každý večer, vítr fičí do tváří. Jdu přes velkou louku na mé milé místo, kde se nořím do ticha vždy tak přirozeně… Postojím a ztrácím se tam nějakou dobu. Pak se vracím na louku, abych jako vždy kráčela sem a tam. Neodolám ale a navzdory zimnímu večeru si sedám na zem, mám ráda její pevnou a bezpečnou náruč. Střídavě sedím i ležím, dívám se nahoru na ještě blankytnou barvu, která sice nepostřehnutelně, ale jistě chytá první odstíny tmavomodré. Zaplaví mě blaženost, usmívám se a hladím suchá stébla luční trávy. Poté tedy dojde i na onu procházku, kráčím napříč loukou a do srdce a ze srdce mi tryská cit, díky kterému se mi chce smát i plakat zároveň. Částečně ten hlas poslechnu, ale naplno to nejde, to bych se snad rozletěla na tisíce kousků.

Zas a znovu na vlastní kůži poznávám, že jsem dokonale šťastná, nic víc nepotřebuji. Bože, nic si nepřeju, volám z hlubin duše. Srdce mi překypuje vděčností, ale neříkám nic, musela bych se totiž uděkovat :-). Najednou mi dochází, že tohle je zamilovanost. Ale nejsem zamilovaná do někoho, do něčeho… je to jen tak. Ten večer vnímám silně, jak mě provází někdo velmi milovaný, skrytý i zjevný ve všem. Naslouchám krokům, které se stávají bezmála tanečními, noření se a jemnému praskání větviček pod nohama, tváře i vlasy mi hladí vítr, dlaně mi hladí stébla trávy, v uších mi zní láskyplné tóny ptačího zpěvu a šumění louky, můj pohled se v jednu chvíli střetne s třpytem první vycházející hvězdy. Dokonce i dárek dostávám… dívám se užasle na své dlaně, které dostaly barvu červánků… skutečně, připadá mi, jako by odrážely růžovofialkové mráčky na obloze, jako by se dlaně staly zrcadly. Když už má nebe z větší části oblečený tmavomodrý háv, obracím se k domovu. Ještě se otáčím do krajiny, abych pohledem a srdcem pohladila, než odejdu. Vidím, jak se k zemi slétává dravý pták, chviličku zůstává na louce, pak odletí. Uvažuji, jestli se mu zvečera podařil nějaký úlovek… a vtom se na to samé místo snáší druhý dravec. Ne, není to déja vu… prostě jen taková náhodička.

Doma se podívám do zrcadla a na tváři vidím skutečně ten úsměv, jaký mám v době zamilovanosti… stejně jako zář v očích… Jsem všeho tak plná, že si ještě před dokoukáním filmu zalezu do vany… jindy si pouštím i hudbu do uší, ale dnes ne… vystačím si s hudbou srdce, které stále hoří. Netuším, jak to všechno popsat, vyjádřit… co se se mnou děje… Opravdu jako první mě bezděky napadla zamilovanost, ale je to vůbec možné? Bez nějakého konkrétního objektu zájmu…? Ne, žádné hloubání dnes, radši tu pro vás nechám na úplný závěr písničku a prolétnutí dnešním filmem Miluj mě! ...prosím. Jak zvláštní, že se to všechno neplánovaně sešlo v jeden jediný den… co v den… v pár hodinách…





28.1.2009


***



V pondělí jsem si oproti jiným „všedním“ ránům přivstala dřív, protože jsem byla objednaná k zubařce. Ošetření spočívalo jen ve vsazení lepší výplně do jedné ze stoliček, a tak jsem se na pondělní ráno těšila, protože jsem si říkala, že by bylo takové hezké ozvláštnění, kdybych si ráno vyrazila na procházku. Od zubařky, kterou mám kousek od domova, jsem zamířila do Prokopského údolí. Hned, co mě nohy zavedly na jednu z cestiček skrz přírodu, jsem pocítila, oč jiné je mé zamilované místo zrána oproti mým obvyklým denním nebo večerním vycházkám. Není krásnější nebo tak něco… ale je jiné. Svěžejší, rozezpívanější, jinak voňavé. Jestli tam poslední dobou nepotkávám zástupy lidí, tak teď tam projel jen jeden cyklista, ale jinak mi přišlo, že jsem tam sama. Procházela jsem se po mých oblíbených stezičkách, i když jsem si nemohla dovolit zatoulat se moc daleko, protože jsem pak šla ještě do práce :-).

V prvním střípku jsem psala o tom, co jsem o víkendu postřehla…, že ve velké míře kvetou bílé a žluté květiny, ale především květiny fialové barvy. A tentokrát jsem snad ani nedýchala, když se na skalce, kterou jsem navštívila před týdnem, zničehonic přede mnou rozprostřel úplný koberec z fialkově zbarvených květin – skalniček. U kamenů, na které si jindy sedám, jich vyrůstalo tolik… přerůstaly na kamení, takže bych si na ně ani neusedla. Kromě toho mě fialková barva toho dne oblažila ještě na malé loučce. Všude kolem mě létali modrásci… já v nich nevidím barvu modrou, ale spíše právě fialkovou… ale je libozvučnější jméno modrásek než třeba fialásek :-). A na jednom malém travnatém místečku jich posedávalo a popolétávalo ze stvolu na stvol snad dvacet… jeden vedle druhého…

Ještě než jsem zamířila do zaměstnání, jsem si přisedla a pohladila jeden z mnoha bílých květů, které kolem kvetly a voněly. Vtom jsem si všimla kapky rosy na jejím lístečku. V ranních letních paprscích se třpytila a házela barevné odlesky. Plna radosti a dojetí se mi mimoděk vybavila slova známé básně, kterou vkládám, a se kterou se pro tento den loučím.



Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.
Po ránu, na louce, v létě,
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
„Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo.“



25.5.2009