Domů - Střípky z mého života - Všehochuť

Polední


Stojím u okna a dívám se z tepla svého pokoje do mrazivého kraje za okny. Mou pozornost přivábí sýkorka poskakující na pergole u okna a ozobávající pnoucí se psí víno. Jako vždy přilétávají i její společnice a za chviličku prostor za oknem ožije pěti ptáčky. V jednu chvíli se zvednou a typickým vlnkovitým letem se přesunou na protější budovu. Tam už přelétává párek kosů. Postupně se jich objevuje čím dál víc, až mi přijde, že se sem slétli všichni ptáci z okolí. Sýkorky a kosáci poletují a přehopkávají po několika určitých bodech na domu, usmívám se - připadá mi, jakoby spíš tančili… Žasnu nad tou neuvěřitelností, všechno plyne tak samozřejmě, ptáčci si jen tak hrají, nikam nespěchají, o ničem nepřemýšlí… a proto to dojímá k slzám. Tři kosáci přelétnou na pergolu, pak seskočí do napadaného sněhu…, ale to se zpátky na pergolu vrátí těch několik sýkorek. Jak hrozně málo stačí ke štěstí… nic bych v tu chvíli neměnila, nic si nepřeji… cokoliv bych o těch okamžicích řekla, by bylo nesmyslné, vychloubačně bych jen oceňovala jen a jen sebe… nikdo jiný o hodnocení a poděkování přeci nestojí, žádný z těch tvorů zvířecí říše… pozoruji čtyři sýkorky, malinkatá stvoření, která nemají potuchy, co ve mně vzbudila… Usmívám se, slzy se mi koulejí po tvářích a jsem tiše víc a víc… A sýkorky začínají zpívat… A najednou jsou ptáčci ti tam… a já se jdu pomazlit s morčátkem… a pak si sedám k počítači, snad abych ty chvíle prodloužila, připomněla si… a i tomu, kdo to potřebuje, že to pravé štěstí je teď a tady kolem nás. Netřeba víc. Viďme…





14.1.2009


***


Skoroúplňkové


Vychutnávám si poklidný večer, je vypnutý počítač i televize, žádná hudba nezní… sedím na svém oblíbeném místě, vyhřívám si záda u topení a rozjímám. Vzpomenu si na jednu maličkost, kterou mi kdosi věnoval, nedá mi to, začnu hledat… o trochu později najdu a uklízím to tam, kam to patří, mezi drobnůstky darované. A dostanu se tak k věcem patřícím minulosti… dopisy, fotografie a další „poklady“. Nevím ani, jak dlouho u toho posedím, také asi znáte tyto chvíle a jejich atmosféru… nad jednou fotkou se pousměji, z jednoho dopisu mám v očích slzy, u dalšího se řehním na celé kolo… Vracím se tak zpět, promítám si, kolik lidiček mi vlastně životem prošlo… mnozí odešli, někteří zůstali. Přiznám se, že to sklouzne do tesknění, povzdychnu si, že něco skončit vůbec nemuselo, začnu uvažovat, že u toho či onoho třeba není pozdě to vrátit… ale srdce je klidné, dopadlo to, jak mělo, jsme každý jinde… no motám se v tom ukázkově. Pak zhasínám lustr, abych si následně rozsvítila lampičku u postele a šla si lehnout. V té tmě si mimoděk všimnu proužku měsíčního světla za závěsy. Otevřu okno, vyhlédnu vysoko na nebe, kde září Měsíc. Dívám se na něj, přemýšlím, jestli dnes náhodou není úplněk, no buď jak buď, Měsíc je už hodně kulaťoučký… později zjišťuji, že úplňková noc bude ta následující. Dívám se nad sebe… Měsíc je tak vzdálený a přesto nás pojí pouta vzájemnosti… A přesto… takový Měsíc nemá vůbec ponětí, že tady na Zemi je nějaká Kamélietka, že se na něj dívá… a to je ono… takto se na Měsíc dívá tolik tvorů, které vábí, kteří ho obdivují, básní o něm… a on si jen tak měkce září bílým světlem. Vzhlíží k němu tolik lidí a Měsíc si tiše, o samotě krouží okolo Země… byl tu před miliony, snad miliardami let, nepotřebuje povšimnutí lidí a přesto na Zemi a její tvory působí tak silně. Plní svůj úkol, jako nespočet jiných těles ve vesmíru a bude tak činit, dokud se jeho čas nenaplní. Měsíc září a ve mně se stále silněji zdvihá pocit jakési slavnostnosti… potřesu hlavou, ach, jaké nicotné starosti si moje mysl vytváří. Fyzicky mne mohou všichni opustit, ale přesto jsem sjednocena se všemi a vším v srdci… spojuje nás jeden Stvořitel… čím je má osobní připoutanost oproti této pokladnici… To, co tu píši, vypadá možná jako dalekosáhlé filozofování, ale kdepak, to vše se vynořilo v několika málo vteřinách… Proti tomuto nemají myšlenky žádnou moc, utichají a s nimi utichá i tento den… zavírám okno a pomalu se nořím do spánku. Měsíčku, jedna z mnoha písní inspirovaných Tebou:





8.2.2009


***


Kačenkové


Zhruba jednou za měsíc vyrážím zatancovat se skupinou žen. Není to street dance nebo jiné moderní tance. Tance jsou to starodávné keltské a indiánské, vyjadřující vznešenost a ladnost. Ostatně, vkládám sem jednu z „našich“ tanečních skladeb… Vracela jsem se v neděli s hřejivým pocitem u srdce a zastavila jsem se v Prokopském údolí. Původně to měla být skutečně jen zastávka, ale jak jsem později doma zjistila, strávila jsem tam pěkných pár hodin… ale jsem už zvyklá :-). Poležela jsem si u rybníčku v objetí vysoké trávy, pozorovala jsem prolétající motýly a čmeláčky, vdechovala jsem vůni země, lučních květů a jarem prosyceného vzduchu, žasla jsem nad hrou slunečních paprsků na vodní hladině… Po dlouhé době mě srdce zavedlo na mé milované místo ve skalách. Úplně na vrcholu už někdo byl, tak jsem se usadila trochu níže, na veliké kameny a shlížela jsem do údolí. Z ticha a z noření se do přírody ke mně putovaly nápady, co a jakými slovy ze sebe vypsat… A kromě praktického i zjištění, že přírodní bytosti vnímají mé ztišení a je to znát (ale o tom, půjde-li to dobře, za pár dnů v jiném povídání). Ještě si vychutnávám už podvečerní sluneční paprsky, když vtom ze strany kamene, na kterém sedím, slyším rozhrnování trávy. Říkám si, jaké zvíře to tam je… zajíc? Ale ne… Kachna se vynořila. Posadí se klidně kousíček přede mne, také se vyhřívá na slunci, otáčí ke mně svou hlavu a díváme se na sebe… já ani nedutám… Po asi čtvrthodině se otočí a odkolébá se zase zpět. Žasnu, co dělá divoká kachna ve skalách a jediné vysvětlení, které nacházím je, že mezi kameny má hnízdo. A vyšla si jen se vyhřát, aby teplo předala kačátkům dosud spočívajícím ve vejcích. Když odcházím, tak obzvlášť tichoučce, abych je nerušila. Těch kouzelných chvil toho dne bylo víc… slunce hřálo na tváři i na duši, probleskovalo mezi lístky, tančilo na rybníčku a na potoku… a díky němu do mě vnesla radost kačenka, dočasně sídlící ve skalách.





19.5.2009


***


Kamínkové


Vydala jsem se po dlouhých týdnech do jednoho přírodního zákoutí, kde se mohu usadit ve svahu, opřít se o velké ploché kameny a odkud je vidět do údolí s korunami stromů. Je neděle - týden před Letnicemi a já si všímám, kolik zrovna kvete fialových květů… kromě toho i hodně bílých a žlutých, ale v tyto dny se příroda víceméně fialkoví. A když dojdu na ono místo, ani to tam nemůžu poznat… vypadá to jako v pohádce, usednu jen velmi opatrně, abych žádné kytičce neublížila, každé by bylo škoda. Nějakou dobu tiše sedím, nic mi nechybí, jen se nechávám hladit sluníčkem a pozoruji život v jednom květnovém odpoledni. Napadá mě, že bych si odtud mohla domů odnést kamínek… dívám se okolo sebe a zaujme mě jeden tmavě růžový. Nechám si jej a už se zvedám, že půjdu, když vtom mi srdce říká, ať se ještě poohlédnu po jednom. Dívám se, dívám, ale žádný není „ten on“. Ale už jej vidím, má oproti všem ostatním bílou barvu…vezmu jej a opět přichází jedno vnuknutí - ať oba kamínky přiložím k sobě. Učiním tak a překvapeně zjišťuji, že dohromady dávají tvar srdce. Škoda, že nemám u sebe foťák, ale doufám, že si jej brzy půjčím a pak to vyfotím. Zatím to beru jako první ze střípků těchto dní, které zatím dávám do samostatných článků, ale později spojím do jednoho.
Tento příběh ještě není celý. Když se ubírám k odchodu, udeří mě do očí obraz toho, že tu nedávno měla dostaveníčko parta lidí, kteří bez mrknutí oka zavalují přírodu odpadky. Viděla jsem pohozené lahve od piva a vína, krabičky a nedopalky od cigaret, plechovky, plastové sáčky a krabičky… Je pro mě nepochopitelné už to, že někdo chodí do přírody bánit… Mlčky jsem vytáhla z malé kabely igelitovou tašku, ve které jsem původně chtěla odnést nákup, až se budu vracet. Ale tohle je důležitější. Chodila jsem na tom místě a v jednom kuse se shýbala pro nové a nové pozůstatky po návštěvě lidí. Úplně mě bolelo, když jsem viděla lahve a další odpadky poházené někde pode mnou… prostě si lidé vysedávali a z nudy zbytky házeli ze svahu dolů. Postupně jsem pro to všechno slézala a v duchu prosila svého duchovního průvodce, aby mě ochraňoval. Byla jsem totiž oblečená jen na procházku – dlouhé letní šaty a botky balerínky, sice sportovní, ale na slézání svahu opravdu nevhodné… nebylo by nic moc se skutálet z kopce dolů. Naštěstí byla nade mnou ochranná ruka a zvládla jsem kamínky, které se drolily pod mými kroky. Bez potíží jsem postupně vyčistila i strmý svah. A řeknu vám, taška byla napěchovaná k prasknutí.
Příroda je náš domov zde na Zemi, dá nám toho mnoho, a o to víc bije do očí i do duše, když se ono prapůvodno naruší a někdo naše milované místo znečistí a zahází. Je to jako v pohádce Pyšná princezna: „Už nikdy nešlápneš na kytičku, viď? Kráse se vždycky daří, když o ni pečuje ten, kdo ji miluje, Krasomilo.“ Ta bolest, co jsem cítila, byl můj osobní dojem, vyjádření mého vztahu k milému místu. Ale ani v té chvíli se neprobudil soudící hlas rozumu, jen srdce, které říkalo, co dělat. A tak to má být… naslouchat srdci a vše bude v pořádku.





24.5.2009


***


Kačátkové


V předminulém zastavení jsem psala o kachně ve skalách. Tentokrát jsem na procházce okolo rybníčku a co nevidím… kačenka si tam pluje a kolem ní tři malinkatá kačátka :-). Třeba to byla ta samá kachna, se kterou jsem se setkala před čtrnácti dny, kdoví... Kačátka byla jistě teprve nedávno vylíhnutá… ptáčátka byla tak drobná, že by se snadno schovala do dlaní. Ještě jedno překvapení mě čekalo… minulý víkend jsem v přírodě potkala spoustu malých šnečků, kteří se poprvé klubali ze svých ulitek… Tento víkend bylo deštivé počasí a tak jich bylo venku u cest opravdu přemnoho… jak velkých šneků, tak i těchto malinkých. Napadá mě, že je to poselství letošních Letnic… symbolicky vylézt z ulity rozumu, proklubat se skořápkou prázdných iluzí a odevzdat se hlasu srdce, naslouchat mu. Konečně se vzchopit a dělat dle toho, co řekne srdce, i když se to rozumu bude zdát nesmyslné a zbytečné, i když se to pokušitelskému hlasu ega bude zdát k smíchu. Vždy, když se řídíte svým srdíčkem, ať to nakonec dopadne jakkoli, nelitujete toho, co jste udělali a nechcete to vrátit zpět. Když do něčeho jdete cele, pak stojíte pevně a jistě. Podle toho (i když nejen podle toho) to poznáte. Sama jsem tento týden udělala krok, který jsem cítila, že mám udělat… bez jistoty, jak to dopadne… podstatné je, že jsem nezradila srdce. A není to vše, co jsem si uvědomila a prožila. Nejen se nenechat zastrašit pochybovačným a váhavým rozumem, ale i přestat doufat v druhé, že mi mohou pomoci a odpovědět na mé otázky. Nelze. Hledala jsem dnes potvrzení něčeho a dostalo se mi velké ťafky. A přitom to nebylo nic ubližujícího a zlého. Jen jsem dovolila, aby někdo zpochybnil hlas srdíčkový. Už to nedovolím… ta ťafka mě stáhla zase do ulity a tam se mi hodně těžce dýchalo. Vlastně, upřímně řečeno, já sama jsem srdce zpochybnila, ta slova byla jen prostředkem. Čím víc otevřu srdce, tím větší ťafku pocítím, kdykoli je opustím. Tato doba není lecjaká. Kdo vnímá onu naléhavost, kdo slyší vnitřní hlas a neposlouchá ho, doufaje v nějaké příští příležitosti, pak tomu mohu sdělit jediné – další příležitost už nastat vůbec nemusí. Stejně tak šnečci a kačátka, aby žila, musí vykouknout z ulit a vyklubat se ze skořápek, tak také člověk, aby žil, musí naslouchat srdci a jím se řídit. Celý příběh Letnic najdete ZDE.





30.5.2009


***


Sněhobílé


Stojím po kotníky ve sněhových peřinách na okraji skály, shlížím do údolí a poslouchám… je toho tolik… padající sníh, trylkování a pohyb křídel ptáčků, smích a hlasy lidí sem tam ke mně doléhající. Jsem naplňována kouzlem dnešního sněhobílého dne, bezděky se usmívám, jak nejvíc snad to jde… lidé na mě přenášejí svou radost a veselí, když se koulují, pobíhají ve sněhu, sáňkují, nebo když staví huhuláky :-). Směji se společně s lidmi. Á propos, sněhuláci sbližují a rozzařují lidská srdce… Jako to na jaře dokáží rozkvetlé stromy. Nu a v zimě jsou to sněhuláci, milé to zjištění... Pozoruji totiž, že když lidé dostaví sněhuláka, spontánně se obejmou nebo se políbí nebo oboje ;-). Stojím na stejném místě desítky minut, tiše, abych nerušila vznešenost, se kterou paní Zima prochází krajem, dlaně mi přitom hřejí jako kamínka. Když zrovna zasněně nepostávám a nepozoruji zimní švitoření, tak s rozpustilým smíchem skáču v závějích, běhám po cestě, až za mnou sníh a sukně poletují. Jen nad jednou věcí si povzdychnu, totiž, že jsem s sebou nevzala zobání pro ptáčky. Tak tedy příště, zatím je v duchu pohladím a pozdravím. A všechna čest dědu Mrazíkovi, jak se mu podařilo ozdobit stromy a keře…





10.1.2010


***


Krasobruslařské


U přehledu nově přidaných článků vkládám podle svého citu písně, které s větší či menší pravidelností obměňuji. Včera jsem viděla v televizi rozhovor s mně nejmilejším krasobruslařem Stéphanem Lambielem, který končí svou sportovní kariéru. Proto jsem neváhala a uveřejnila jsem jedno z jeho mnoha krásných vystoupení na ledě. A tentýž den jsem dostala dar od srdíčka. Kolegyně totiž mezi řečí prohodila, jestli někdo nechce volňásky na Ice Olympic Tour. Na něm kromě Stéphana vystupuje i veleznámý Jevgenij Plushenko, naše víc než zářná naděje Michal Březina a další. Zaplavena radostí jsem se přihlásila a ještě ten večer jsem se v doprovodu mé sestry, taktéž obdivovatelky tohoto uměleckého sportu, šla na krasobruslařské vystoupení podívat. Nezbývá mi než žasnout nad takovýmito překvapeními, nad souvislostmi životními, které nemůžu ani plánovat či nic pro ně dělat, přicházejí zcela samy. Na vlastní oči tak mohu vidět „zlatou“ krasobruslařskou elitu. Seděly jsme v hale přeplněné v drtivé většině ženami a vychutnávaly si nám tolik milou podívanou. Kromě jako vždy skvostného vystoupení miláčka publika Stéphana a našeho Michala Březiny (tito dva sklízeli vždy nejbouřlivější aplaus) musím vyzdvihnout dva momenty… Jedním byl výkon houslisty doprovázejícího některé krasobruslaře, hrál totiž na jedny z posledních dochovaných houslí mistra Stradivariho. Při poslechu mi naskakovala husí kůže, protože mají opravdu překrásný, výjimečný zvuk. Tóny z houslí se linoucí krásně doplňovaly především jízdu krasobruslařky, kdy splývaly s jejím křehkým půvabem. A dále to bylo vystoupení české krasobruslařské „líhně“. Na ledě se vystřídaly jak mladé slečny, tak holčičky a celé publikum bylo ve varu, nadšeně povzbuzovalo potleskem. Na závěr začala znít píseň Heal The World, na níž děti začaly společně bruslit v obrazcích a předvádět otočky a postupně na led přijížděly další a další dívenky. Sestru okouzlilo, jak jsou jejich pohyby technicky nedokonalé a přitom krásné. Já jsem při této písni ani nedutala, jak mne to celé dojímalo k slzám… Jak mají děti moc svým dětským elánem a bezprostředností rozjihnout srdce lidí, kteří při pohledu na ně zapomenou na všechny sváry a starosti. Vpravdě dokážou jen tím, jaké jsou, vyléčit svět. A beztak děti systém dřív nebo později zase :-( semele do svých bezcitných kol. Ale na těch pár minut jsem se s ostatními mohla ponořit do malého světa… moc mi tu na světě, v této rozumové době, dětskost schází…





16.4.2010


***


Holubí


Tohle nebude veselé počtení, kdo se vyhýbá tématu smrti a umírání, ať se vyhne i následujícím řádkům. Vydávám se po delší době na Břevnov, jezdím tam ke kadeřnici. Chvíli jako vždy posedím v tamním parku a pak se opět nořím do ulic. Když už zahýbám do té „mé“, všimnu si pohybu u kola zaparkovaného auta. Počkám, až dvě auta přejedou a pak se jdu podívat, co to je. Nacházím tam zraněného holuba, má ošklivě poraněné křídlo a nemůže létat. Na asfaltu je stopa po srážce. Když pozná, že se dívám na něj, snaží se ze všech sil schovat se za kolo. „Neboj se, neublížím Ti,“ povídám mu. Samozřejmě mi nerozumí a chce se odplazit do bezpečí. Něco mi říká, ať jej nechám být, ať se nebojí. Stejnak už nemám čas, takže v hlubokém pohnutí odcházím. V kadeřnickém křesle celou dobu přemýšlím, co dělat. Zavolat do spolku pro ochranu zvířat? Hm, pochybuji, že městským holubům někdo pomáhá. Koupit nějaký rohlík a dát mu alespoň najíst? To by šlo, pokud bude ještě obchod otevřený. Po půlhodině kupuji rohlík a vracím se k onomu autu. A holub nikde. Leknu se, že jej třeba nějaký pes roztrhal. Ale pak si klekám na chodník a podívám se pod auto. Holoubek je tam! Leží celý schoulený a pozoruje mě. Ulamuji tedy drobky a házím mu je. Pořád v kleče kontroluji, aby nepadaly moc daleko od něj, ale je to obtížné, protože se odplazil až doprostřed. Po chvíli ale zjistím, že vůbec nezobe. Jen se na mě bez hnutí dívá. Uvědomím si hořkou pravdu: holoubek nedožije rána. Nemůžu mu nijak pomoci. Smrt je silnější než já. A on, ač má asi velké zranění, ani nepípne… skláním se v slzách před jeho velikostí. Já se poslední dobou tak trápím a on… Jdu bezmyšlenkovitě neznámou cestou a nacházím dva rybníky. Na nich plují kachny, ty s radostí rohlík zbaští raz dva. Umírající holoubek potravu nepotřeboval, kačenky jí nepohrdly. Vše je v pořádku. Je to koloběh života, vyvážený, city vyvolávající. Zpívám ptákům a zvlášť holubům…





9.8.2010


***


Nebeské


Sobota byla den obyčejný, úplně obyčejný den. A pohodový. Prožila jsem si chvíli rozechvívajícího… ne úplně štěstí, ne úplně ticha, ne úplně vděčnosti… určitého citu, který se mi těžko popisuje, ale který se do toho dne nesmazatelně vepsal. Za to, čeho se mi dostává… Tento citový prožitek bych chtěla zmínit, jinak ona sobota nevybočovala "z řady". V těchto dnech panují úmorná vedra, takže jsem nemohla hned usnout a nechala jsem ještě chvíli dokořán otevřené okno, kterým proudil již konejšivý chladivý noční vzduch do rozpálené místnosti. Jak to občas večer nebo ráno dělám, vytáhla jsem z nočního stolku svůj stařičký walkman (který mám už od svých školních let :-) a stále slouží…) a pustila jsem si rádio. Na jedné předvolbě mám navolenou stanici Beat, která hraje pouze a jenom rockové a metalové písničky. A na té zrovna hráli mou ne-li nejoblíbenější, pak jednu z nejoblíbenějších písní od mých milovaných Pink Floydů. High Hopes. Ihned jsem se zvedla z postele a musela jsem si stoupnout k oknu, abych mohla uchváceně... přemoženě... hledět na hvězdné nebe. Tahle píseň je jedna z mých osudových, protože se při jejím poslechu vždy zklidním, zapomenu na malicherné starosti a odevzdám se tónům srdce. Zní to možná jako klišé, ale tahle skladba je skutečně jedna z mála, která mi toto dává. Závěrečná slova písně High Hopes jsou zároveň ta nejhlubší, přikládám překlad pro ty, co třeba nevědí: „Tráva byla zelenější… Světlo jasnější… Chuť byla sladší… Noci zázraků… Přáteli obklopeni… Zářící mlha na úsvitu… Voda plyne... Nekonečná řeka… Stále a navždy!“ Po těchto slovech se rozvine přenádherná melodie… Tu jsem si opět lehla na postel, ale tak, abych stále otevřeným oknem viděla na jasnou noční oblohu. Srdíčko mi smířlivě povídalo, tiše, pro posvátnost této chvíle. V těchto dnech uvažuji, kdy a jestli vůbec udělat určitý životní krok. A při pohledu na nebeskou klenbu se mihotavými hvězdami mi dochází, že právě tento obraz je důležitý a tohle je největší štěstí, že nemám rozumově přemýšlet, protože na tom tolik nesejde, jen mě to odvádí. Vše mi pak přijde, jak má. Najednou „v okně“ prolétne padající hvězda. Projde mnou vlna úžasu, protože vidět v Praze s jejím světelným smogem padající hvězdu je opravdu vzácnost. Nikdy si při spatření padající hvězdy nic nepřeji jako ostatní, ke mně padající hvězdy mluví jinak. Ony jsou jakoby potvrzením toho, co jsem právě říkala, nebo na co jsem zrovna myslela. A to mi také zatím vždy splnily, do písmene… Není to naplněné hned, ale… Co vám budu povídat… A na co jsem myslela krátce předtím, než hvězda spadla? Co ke mně tedy přijde? Není to nic světského, nic pozemského… Nechci to tu prozrazovat, ctím jistou tajnosnubnost… Snad ale můžu, že se to týká duchovní části života, hlubšího a průzračnějšího vhledu. Připadá mi to jako návrat, hvězda byla jako odpověď na otázku, kterou jsem nepoložila a už dlouhou dobu z určitých příčin nepokládám. Tu noc se mi spalo tak pěkně… A ráno mi má blízká kamarádka poslala obrázek Pegase (na kterého se od mého dubnového snu dívám jinak). Ten Pegas na obrázku letí nočním, hvězdami posetým nebem… "Noci zázraků..."





19.8.2012


***


Labutí


Už dlouho jsem v sobě nosila myšlenku vidět na vlastní oči balet, a to nejlépe klasiku nejklasičtější, Labutí jezero. V rámci speciální akce, která v září probíhala v Národním a Stavovském divadle a ve Státní Opeře, byly prodávány vstupenky se 40 % slevou. Zaradovala jsem se a koupila dvě vstupenky do lóže, právě na Labutí jezero, na 22. září. Měsíc uběhl jako voda a my jsme včera balet zhlédli. Tak ráda jsem se ponořila do pohádkového a pohádkově líbezného příběhu lásky prince Siegfrieda a princezny Odetty, kterou černokněžník Rudovous zaklel do podoby labutě. Okouzleně jsem sledovala krásný rej tanečníků na jevišti, vznešená gesta prince a královny, tančících hostů na královském plese a samozřejmě vznešené, jemné a dokonalé pohyby labutí. Mým uším lahodily zejména tóny harfy…, ale vůbec hudba byla tak krásně sladěná s příběhem… Zaujalo mě, že černá labuť, tedy dvojnice Odetty, prostřednictvím které se rozhodl zlý čaroděj obelstít prince, je oděna v černý trikot protkávaný zlatými nitěmi a kamínky. Jako zosobnění přísloví „není všechno zlato, co se třpytí“. Princ až pozdě zjistil, že se nechal svést a zvolil si ne svou milovanou Odettu, které přísahal lásku a věrnost, ale faleš samu. Labutí princezna má naproti tomu na sobě sněhově bílé šatečky, bez ozdob. Jako čistota sama, která je prostá, nekřičící, pokojná. Jen se připomíná, stejně jako princi, jako obraz a volání v hlubině ducha, v Opeře pak promítnutém vzadu na plátně, jako kratičké zjevení čistě a nevinně tančící Odetty v bílém. Je to velké poučení i do života. Naštěstí na prknech Státní Opery příběh skončí šťastně, láska prince a princezny zlomí kletbu a z labutě se opět stává pozemská dívka ve splývavých dlouhých šatech, která nachází své štěstí v náruči prince. Jakou jinou skladbu z Labutího jezera sem mohu vložit, než tuto známou...





23.9.2013


***


Finanční


Musím se vám pochlubit něčím materiálním. Po x letech, které jsem coby výdělečná osoba strávila v jedné nejmenované velké bance, jsem se rozhodla ji opustit. Nejprve mě naštvali, když po třech zbytečných návštěvách a vyřizování na pobočce mi byla konečně vydána nová platební karta, leč s chybným příjmením. Poté jsem si spočítala, kolik jsem jim měsíčně solila na nesmyslných poplatcích, které by si na západě ani nedovolili inkasovat. A také jsem si uvědomila, že mi, coby dlouholetému klientovi, nenabídli (krom „výhodného balíčku“, který je však jinde automatický) žádnou výhodu coby projev vděku za to, že jim posílám peníze, se kterými oni obchodují. Pravda, na běžném účtu příliš peněz neschraňuji, investuji je jinde, ale určitý obnos na účtu mám vždy a „z výplaty do výplaty“ fakt nežiji. Takže souhrn tří výše uvedených důvodů mě popohnal k rozhodnutí konečně změnit banku. Navíc, produkt, kvůli kterému jsem u staré banky zůstávala, začínají nabízet i zde. Ze skladby asi poznáte, pro jakou banku jsem se rozhodla. A právě dnešním dnem mi začíná nová etapa, kdy mé sponzorství jistého bankovního ústavu je již minulostí, kdy v nové, dynamické bance nebudu muset za služby platit nic (pokud se mi výjimečně nestane, že bych na cestách musela vybrat peníze v cizích bankomatech…) a naopak mi bude přičten vyšší úrok než nyní. Ke změně jsem už motivovala několik blízkých a těší mě, že tak mohu vyjádřit podporu Tominovi z mého oblíbeného souboru Vosto5, kterému ze srdce přeji tento úspěch, jistě byl za výborné herecké schopnosti ve vtipných reklamních spotech bohatě odměněn.





31.7.2014


***


Rekapitulační


Měla jsem rozepsané děkovné psaní končícímu čínskému roku Koně, ale stalo se něco, co se mi stává maximálně třikrát za deset let, totiž, že jsem nedopatřením vypnula Word, aniž bych svou práci uložila. Nenapsala jsem toho sice příliš, ale důležité je, že jsem hodnotila „svůj“ rok Koně v porovnáním s tím, jak jej jako nejhorší rok hodnotí nemalá část lidí okolo mě. Ale když moje psaní zmizelo v nenávratnu, došlo mi, že je to možná impuls shůry. Copak ve mně to asi je, co chce hodnotit, posuzovat, vyvyšovat a chlubit se? Tolik radosti pokušiteli neudělám :-). Takže jen posílám nespoutanému Koni, vládci takřka celého roku 2014 a počátku roku letošního, jisté silné a hluboké tóny. Věnuji mu skladbu za osudovost, energii a inspiraci k proměnám, které se v roce Koně udály. To vše je v této skladbě otisknuto. Dnes vláda Koně končí. Nikdy však na ni nezapomenu. Nikdy.





18.2.2015


***


Kurtoazní


Období okolo slunovratu je výjimečné, vždyť proto bylo našimi předky tak moc ctěno. A mně se zdál sen, který kvůli jeho osobnímu poselství nebudu vypisovat do určené složky zde na stránkách, ale napíši jej sem společně se symbolickou skladbou. A také napíši i svůj názor na sen (respektive na druhý ze snů, který se mi tu noc zdál), jehož výklad mi doplnil snář Medo. Jsem doma, chodím po bytě polonahá. Najednou vidím, že se na mě z protějšího domu dívá krásný mladý muž a fotí si mě. Je mi na první pohled sympatický, usměji se na něj a on se také usměje a zamává mi. Lehnu si na postel, ale za nějaký čas vstanu a zatáhnu závěsy. Od toho muže slyším znít písně o lásce. Druhý den přijde můj muž domů a říká, že na domovních dveřích je moje fotografie a já se leknu, že jsem tam polonahá. Ale zjistila jsem, že jsem přikrytá stříbřitou dekou, mám zavřené oči a na fotografii ten mladík napsal něco moc milého, něco jako: „Spící krásko, chtěl bych Tě mít u sebe a nosit Tě na rukou.“ Přesto jsem se začala bát, jestli to není nějaký stalker. On mě ale neobtěžoval, zato jsem zjistila, že si pár dní nato pořídil koťátko, o které neustále pečuje. Dozvěděla jsem se, že se k někomu chtěl tulit, když nemůže být u mě. A také mi napsal, že mě nikdy nepodrazí, nikdy mě nebude proti mému svědomí k něčemu přemlouvat, ale vždy mě bude ctít a milovat. Kromě toho, že tento sen je dalším z řady snů zasvěcených archetypu Anima – Animus (dle C. G. Junga), z nichž některé jsem zveřejnila, je i radou a pobídnutím pro mě. Jsem toho času v takovém zvláštním období, ale o to potřebnější je lidem věřit, protože skutečně existují lidé, kteří mají ryzí charakter, kteří mohou mít moc, ale chovají se spravedlivě, kteří mi opravdu nechtějí ublížit, kteří proti mně nekují pikle. To dle snu ostatně rozpoznávám na první pohled, jen se pak nesmím zatvrdit. A jak jsem již napsala, další kapitola mého vztahu anima – animus začíná upřímností (má nahota) a jejich otevřeným souzněním, a to za ryze citové úrovni. Z dalšího vývoje je znát, že se hodně věnuji ženské polaritě (vnitřní svět symbolizovaný závěsy, měsíčně stříbřitá pokrývka), ale měla bych si uvědomit, že pokud cítím blízkost k mužskému elementu, neměla bych projevit nedůvěru a odmítat je. A tím není myšlena nevěra – ostatně, ve snu jsem nic takového neměla v úmyslu a můj manžel se ve snu objevuje na zcela správném místě, po mém boku. A můj citový animus neklesá na pudovou úroveň, chce nás obohatit jemu zcela odpovídajícím způsobem – rytířskými city a písněmi, úctou, pochopením, nevinnou starostlivostí, což vše je zahrnuto v pojmu dvorská kurtoazie. Proto sem také vkládám něhyplnou rytířskou baladu Greensleeves, jejíž vznik spadá do doznívajícího období dvorské lásky, do období renesance.





22.6.2015