Domů - Střípky z mého života - Všehochuť

Zvyk je železná košile… děkuji, nechci.


Doposud jsem se utěšovala, jak se v té železné košili cítím vcelku dobře a bezpečně. Přicházím ale na to, že tíží, nemohu se v ní volně pohnout tak, jak v hloubi duše chci, mé lpění na vzpomínkách a na mínění rodiny je jako magnet táhnoucí zpět. Jako kdyby dítě bylo líné chodit po vlastních nohách a raději se nechalo v kočárku vozit tam, kam druzí určí. Jak je možné, že jako malá jsem golfáče odmítala a chtěla jsem co nejvíc cupitat po svých a během let jsem si ty samé nohy spoutala okovy zbabělosti a lítosti? Tím se postupně z člověka svobodného stal človíček ukřivděný. Jestli jsem si myslela, že košile mě udržuje v krásném pohodlí a v bezpečí, pak v jen zdánlivém a teď seznávám, že ten kov tvoří jen krustu okolo srdce. Už kolikrát jsem se chtěla vzepřít a dělat konečně, to co sama chci, ale má vlastní zbabělost mě držela od realizace pěkně na uzdě. Zato jsem ale „nikomu neubližovala“ – rozumějte: nikomu kromě sebe. Sklízela jsem jen vnitřní strádání a pocit zmařené šance. Jako třešinka na hořkém dortu následovaly emocionální výpady vůči blízkým, opakující se nemoci…, tragikomický kolotoč, který tu nebudu popisovat, protože není účelem tohoto psaní.

Do té železné košile můžete být oděni, ano. Srdce však rozkvete tím, že k němu obrazně řečeno přivedete mimo jiné vodu. A ta železná košile začne po určité době působením vody korodovat. Tím se stane její přítomnost ještě zřejmější, citelnější. Člověku bdělému se bude víc a víc připomínat (i třeba ve spánku – viz mé sny z letošního roku). Pak už stačí správné nakopnutí. V mém případě prudká hádka s člověkem, který mi následně ukázal, že nesvobodu a iluzi odpovědnosti vůči druhým jsem si vytvořila jen já sama. Došlo mi, že je to moje volba žít život za někoho dalšího, schovávat se za tradice, jen abych později mohla troufale na totéž nadávat a žehrat na nespravedlnost. Ten člověk mi ukázal pravdu a patří mu můj dík.

Cestou domů jsme se rozdělili a já jsem nechtěla jet autobusem. Vystoupila jsem z metra a vydala se k domovu jinou cestou a pěšky. Šla jsem volným procházkovým krokem, vzhledem k noční hodině mě míjelo už málo lidí. Po tvářích mi stékaly slzy z toho, co jsem si uvědomila a z toho, co nevyhnutelně budu muset udělat. Udělat, abych dokázala, že srdíčku důvěřuji, přestože rozum říká, že je to bláznivost. Udělat, abych si neubližovala, protože na sebemrskačství už není čas. Na cestu mi svítil Měsíc, který směl slyšet moje volání, na které odpovídal svou bělostnou, chladivou září, jíž mé slzy stíral. Přese všechno ve mně sílil mír. Usnula jsem, sotva jsem položila hlavu na polštář a ráno jsem se probudila vyspaná dorůžova. Když jsem vyhlédla z okna, nebe bylo zatažené bílými mraky, jen kousek se modral a v něm se skvěl, i když pochopitelně ne tak zářivě jako v noci, Měsíc. Připomínka…

Je zákonité, že rozum bude proti, bude našeptávat, že je to nesmysl a šílenost. Stejně tak lidé rozumoví takové činy nepochopí. Ovšem kdykoli jsem poslechla srdce, zjistila jsem, že jen ono ví, co je pro mě důležité a pravé. A ať byly ony kroky velké či malé (ačkoli – není malých rock'n'rollí :-) ), lidé zpočátku říkali, že jsem se snad zbláznila. Můj známý k jednomu takovému skoku do neznáma podotkl, že jsem střelec, co střílí poslepu. Jenže odvážnému štěstí přeje. A intuice a váš duchovní průvodce dohlédnou tam, kam na to rozum nemá.

Proto i nyní pevně věřím prvnímu kroku, že Vánoce, které už nechci trávit tak, jak očekává rodina, společnost a doba, prožiji radostně a uvolněně. Konečně chci uchopit správně svobodnou vůli. A to tak, že budu prožívat tak, jak sama chci a cítím. Vím, že jen rázným řezem se zbavím lítosti, strachu a nebude mě trápit frustrace z neuskutečněné vize. Teď ale tu volnost necítím, mezitím už totiž začala hlava znevažovat, co chci udělat. Do karet jí hraje, že je přede mnou úkol to oznámit blízkým. Právě od nich přijdou výčitky, slova o tom, jak jim způsobuji bolest. Už to znám. Tak si chci tímto psaním i dodat odvahy. V každém případě se už nechci ohlížet za minulostí a za tím, co vnucují druzí. Jsme tu totiž sami za sebe a každý dostane spravedlivě jen to, co si sám zaslouží.


6.11.2009